Comeback

07.10.2009
Narodila se 24. ledna 1987 a každý už o ní slyšel. Do paměti televizních diváků se asi nejvíce zapsala jako praštěná Saša ze seriálu Comeback, ale natáčení seriálu rozhodně není to jediné, čemu se věnuje. Vynikla v roli lesbičky Išky ve filmu Pusinky a po boku Ivana Trojana si zahrála duševně nevyrovnanou dospívající Dáňu ve filmu Šejdrem. Nedávno úspěšně dokončila konzervatoř, ale s bývalými spolužáky se i nadále vídá v kapele Olats Otesoc. Je mladá, krásná, talentovaná a úspěšná. Kdo z nás by ji nechtěl poznat blíž?

Co Tě vedlo k tomu, že ses stala herečkou? A jak na Tebe působí Tvůj dnešní úspěch v podobě hraní v oblíbeném seriálu Comeback? Vnímáš to vůbec jako úspěch, nebo by ses chtěla „dostat“ ještě dál?
Od dětství jsem na táborech a ve škole pořád organizovala nějaké scénky, líbilo se mi vymýšlet divadlo a někoho tím bavit. Poměrně pozdě jsem začala chodit do dramaťáku a tam jsem ve svém šaškování pokračovala. Napoprvé jsem se na konzervatoř nedostala, potkala jsem se s paní Kornovou, která mě připravovala na druhý pokus, a ta mi velmi razantně vysvětlila, že herectví není jenom blbnutí, ale především velká práce s emocemi. Pak už mě vzali. Jinak co se týče Comebacku, vnímám to jako možnost živit se tím, co mě baví, a navíc v projektu, který mám moc ráda, stojím za ním. Nevím, jestli to vnímám jako úspěch, jsem v tomhle na sebe tak trochu tvrdá, že jako úspěch vnímám spíš momenty, kdy se překonám, kdy něco sama dokážu, ne fakt, že mi spadla do klína parádní role.

Chtěla bys, aby si tě diváci pamatovali jako komediální herečku, která je baví v seriálu Comeback, nebo bys byla radši, kdyby tě zařadili mezi herečky rolí, jako byla třeba Dáňa nebo Iška?
Ať si mě zařadí, jak chtějí, ale bude bezva, až mě začnou vnímat i jako osobu, která dělá vlastní divadelně-hudební tvorbu, tam to jsem totiž nejvíc já.

Diváci tě asi ponejvíce znají právě jako Išku z Pusinek, co tě na téhle postavě zaujalo?
Že je na ní co hrát a že prožívá nějaký zlom… A později, už při natáčení, mě zaujalo, že vlastně (kromě té orientace) hraju sama sebe a své problémy v té době.

Kolik času zabere filmování, hraní divadla, studium na konzervatoři? Zbývá i na rodinu, přátele, vlastní zájmy?
Konzervatoř jsem loni zdárně odabsolvovala, jinak divadlo a natáčení zabere jak kdy. Třeba letos od ledna jsem se až do prázdnin nezastavila, teď už se mi, doufám, povede nedělat víc věcí najednou, to mě ničí. Na rodinu a svého přítele si čas udělám, na přátele taky, jen někdy třeba je čas, ale není už energie jít někam pařit a tak… Takže mezi spolužáky jsem za máslo, které chodí brzy domů.

Všechny postavy, které jsi zatím hrála, jsou tak nějak „extrémní“. (Lesbička Iška z Pusinek, duševně ne zcela zdravá Dáňa z filmu Šejdrem, …) Není náročné je hrát, a stávat se tak někým úplně odlišným od sebe samotné?
Je to naopak skvělé, sice musím chvíli hloubat a hledat, ale pak mě to vždycky hrozně obohatí. Kdybych dostávala pořád dokola to stejné zadání, asi by mě to už přestalo bavit.

Jak vnímáš svoji popularitu? Nevadí Ti, že Tě na ulici oslovují úplně cizí lidé?
Někdy mě to potěší, třeba dokonce zvedne náladu. Třeba když někdo napíše milý e-mail nebo se na mě přijde podívat do divadla, protože mě zná z televize. Ale jindy mně to zase vadí, zvláště když lidé zapomenou, že jsem Marie, a ne Saša, a myslí si, že jsem jejich kámoška, když mě mají každou středu v televizi. Ale je to zatím takové v pohodě, dá se říct, že si nemám na co stěžovat.

Poznávají Tě lidé na ulici? Stalo se Ti už někdy, že za Tebou někdo běžel a volal na Tebe „Sašo“?
Stále častěji se mi stává, že když si lidé kolem mě něco šuškají, slyším tam jméno Saša. Třeba moje mamka už má na to oko, když jdeme nakupovat, přesně pozoruje, kdo si všiml, a hlásí mi to. Je to taková rodinná zábava, táta zase rád lidi překvapuje tím, že je otec Saši z Comebacku, a babička si o mně povídá se svým doktorem, až zapomene nahlásit, co má za zdravotní potíže.

V Comebacku hraješ sestru Lexy (Matouš Ruml), jak spolu vycházíte? Jaký je vůbec Tvůj vztah ke skutečnému bratrovi Honzovi? Nežárlí na Tvůj úspěch? S Matoušem bezvadně, skoro jako praví sourozenci. Někdy jsme na sebe hodní a někdy se na place, teda společně s Kristýnou (Kristýna Leichtová – hraje Ivu v seriálu Comeback), pořádně prudíme. Někdy ani nevím, jestli jsme Matouš a Maruška, nebo Lexa a Saša. Můj skutečný brácha je super, fandí mi, jen občas, jak jsem řekla už před chvílí, má plné zuby toho, že celá rodina řeší mě a jeho se zeptají akorát, jestli už si vylepšil známky. Věnuje se hiphopu, skládá vlastní texty a je takovej komediant, tak uvidíme, co z něj bude.

Jaké byly Tvoje pocity, když ses dozvěděla, že jste s Matoušem Rumlem nominovaní na cenu TýTý v kategorii Objev roku?
Já nevím, nijak výrazné. Měla jsem radost a přemýšlela jsem, co si vezmu na sebe.

Se spolužáky z konzervatoře jsi založila hudební skupinu Olats Otesoc, jakou hudbu hrajete? A kde vás v nejbližší době můžeme slyšet hrát?
Je to takové kabaretně-divadelní uskupení, je nás pět a teď jsme třeba vydali malé albumíčko se sedmi písněmi. Náš příští koncert je 27. 10. Na Prádle a další informace o nás jsou na www.olatsotesoc.cz. Vystupování s Olatsem považuju za jednu z nejzábavnějších činností, vždycky se vyblbneme a adrenalin stoupá, protože nikdy nevíme, co zkazíme… A pak musíme rychle žehlit, aby si toho nikdo nevšiml…

Chceš hrát, nebo by ses v budoucnu ráda věnovala něčemu úplně jinému, třeba hudbě?
Chtěla bych hrát, ale jen samé zajímavé, charakterní a šílené role. Chtěla bych dělat své vlastní divadelní projekty, protože mě baví plnit vize někoho jiného, ale také vytvářet své vlastní. Chtěla bych udělat vlastní kabaret, a taky psát knihy… A spolupracovat s Mili Vaňkátovou, která perfektně zhudebňuje mé písňové texty. Chci toho děsně moc, ale zároveň pořád děkuju za to, co mám, a na ničem netrvám. Vím, že stejně budu dělat to, co je pro mě dobře, a co se mám zrovna učit….

Chystáš teď nějaký nový film nebo divadelní představení?
Na podzim budeme točit další sérii Comebacku a na jaře, dá-li Pánbůh, zkoušet novou hru Na Prádle, kterou právě s Honzou Zemanem píšeme.

Nemůžu se nezeptat na Tvou roli ve filmu Šejdrem; hrála jsi tam s Ivanem Trojanem, což je pro většinu lidí herec s velkým H. Neměla jsi z toho strach? Bylo natáčení s panem Trojanem náročné?
Natáčení s Ivanem Trojanem bylo splnění mého snu, který jsem nikdy ani nevyslovila nahlas. Bylo pro mě úžasné ho sledovat, jak pracuje, jaký je profesionál. Cítila jsem se tak staromódně, když jsem se nervozitou uvnitř klepala po každé společné scéně. Zvlášť když on se snaží kolem sebe dělat tak pohodovou atmosféru, jako by se nic nedělo. Jenže dělo, on je pro mě fakt hvězda. Právě ta jeho pokora a pracovitost… No nic, takže asi tak…

A máš nějakou hereckou rozcvičku? Jaká je Tvá příprava na divadelní výstup či filmové a televizní natáčení?
Já nevím, to se ani nedá popsat. Pokaždé jiná. Někdy medituju, někdy chodím po Praze, někdy si dám čokoládu, někdy se soustředím, někdy se rozmluvím. Pořád se to mění a nemám zatím stálý herecký rituál, který by fungoval vždy. Je to pro mě adrenalin, nemám žádné záchytné body, prostě musím pokaždé hledat, co mě připraví na práci. Protože to, co fungovalo včera, nefunguje dneska… Pořád se tak nějak měním, takže i moje přípravy na hraní se mění.

zdroj: http://www.nekultura.cz/