Comeback




07.09.2008
Televize Nova ve čtvrtek 4. září spustila původní český sitcom Comeback. Jedním z jeho “otců” je i známý filmový a televizní publicista Tomáš Baldýnský. O tom, jak vznikal Comeback, zda se tvůrci poučili z předchozích nezdarů, jaké byly inspirační zdroje, a zda byl Ozzák napsán Martinu Dejdarovi na tělo, se můžete dočíst v první části našeho exkluzivního rozhovoru.

Když někdo u nás přišel s původním českým sitcomem, v drtivé většině často tvrdě narazil. Nováci, Hospoda, Policajti z předměstí….. Přijde mi, jako kdyby Češi tento formát nezvládali, stejně jako třeba akční filmy. Co přesvědčilo vás, letitého filmového a televizního žurnalistu, abyste se na Comebacku podílel?
Právě proto, že jsem byl novinář, věděl jsem, že sitcomy se dělají všude okolo nás, a že jsou někde horší někde zase lepší a dokud se nezačnou dělat, nikdy se je nenaučíme. Myslím, že právě těch pár neúspěšných pokusů z minulosti spoustu lidí od toho odradilo, učení se zastavilo. Já jsem měl takovou bláznivou odvahu a nesmyslné sebevědomí, že jsem říkal, že se to jednou podařit musí.

Čerpáte ze starších českých pokusů o sitcom?
Když jsme do Comebacku vstupovali, starší české pokusy jsme nestudovali – možná z pověrčivosti. Byla to možná chyba, protože z chyb i úspěchů předchůdců se moudří lidé dokážou poučit. V budoucnosti to plánuji, to už budu moudrý.

A rozebírali jste nějaké americké modely sitcomů?
To určitě. Comeback je prvním plodem takového velkorysého plánu, který začal někdy před rokem. Tehdy jsem prohlásil, že je tady určitě spousta geniálních humoristů, o nichž televize prostě neví. Nova pozvala amerického scénáristu Johna Vorhause, který kdysi pracoval třeba i na Ženatý se závazky, a teď se živí tím, že objíždí sitcomem zapomenuté kouty a vysvětluje, jak na to. My byli zastávkou mezi Rumunskem a Nikaraguou. Soustředil jsem nějakou padesátku lidí, které jsem posbíral ze všech možných prostředí – scénáristů tam byla jen hrstka, zato spousta bloggerů, autoři kreslených vtipů a samozřejmě novináři. Navedli jsme je do workshopu s bláhovou myšlenku, že to John za čtyři dny všechno vysvětlí a pak už to půjde samo. Nicméně vytvořil se tam stabilní okruh přibližně deseti lidí, kteří tvoří Comeback. A zbyla nám další desítka Sdružení přátel Comebacku, kteří se na psaní scénářů nehodí, ale pomáhají nám vymýšlet fóry.

Jaká byla geneze Comebacku?
Workshop skončil velkou vyřazovací soutěží – všichni účastníci se rozdělili do podskupin a ty přicházely se svými projekty. Nova si z nich vybrala ty, které prošly do užšího výběru. A tam začala skutečná práce, psaní pilotních scénářů a z těch se prosadil právě Comeback, což jsme trochu obšlehli od Darwina. Důležité tam bylo nejen to, jak ten projekt vypadá, ale i zda jeho tým je schopen ustát sériovou výrobu. Na sitcomech není nejtěžší napsat vtipný scénář, ale napsat čtyřiadvacet vtipných scénářů a na každý mít týden.

Nebylo by jednodušší začít nějakým adaptovaným sitcomem?
Jako se dělala Redakce, jasně. Jenže to bychom se toho tolik nenaučili. Ta strašlivá situace dostat z naprosté nuly až do finálního tvaru během pár dní přinesla školu, která je někdy krutá, ale neocenitelná.

Takže jste byli zcela původní? Nevycházeli jste z ničeho ani rámcově? Například z Dva a půl chlapa?
O tom, že jsme se inspirovali Dvěma a půl chlapy jsem se už někde dočetl, ale musím bohužel říci, že je dost těžké předělat seriál o čtyřicetiletém děvkaři, ke kterému se přistěhuje zakomplexovaný a smolařský brácha s desetiletým synem na seriál o taťkovi, který neustále bojuje se svou hubatou dcerou a dětinsky naivním starším bratrem. Ale neříkám, že jsme neměli inspirace. Na to, že by byl fajn udělat seriál o zapadlé hvězdě totalitní discoscény, jsem přišel při filmu Hudbu složil, slova napsal. Ten sice vypráví úplně jiný příběh, i postava je jiná než ta naše, ale inspirace to byla. Chtěli jsme mu přidat bratra metalistu, vymysleli jsme tedy Ozzáka, říkali jsme, že by měli mít něco víc společného než jen byt. Přišel obchod s hudbou jako celkem logické řešení. A o mnoho týdnů později mě napadlo, že jsem viděl film, v němž byl potrhlý prodavač s hudbou (Všechny moje lásky, pozn. red.), leckomu jinému Ozzákovy prodejní metody připomínají Black Books. Rozhodně jsou v Comebacku velmi patrné naše inspirační zdroje, někdy podprahové, jindy zcela vědomé. Navíc je to kolektivní práce, takže v některých případech ani nedohledáte, jestli to autor vymyslel, a nebo někde viděl. Ale dá se to poznat, protože kradení je nesmírně těžké a v textuře příběhu je poznat. Postavy a jejich rozestavění je pokaždé jiné, je velmi těžké je nepozorovaně ohnout a přinutit tak, aby se chovali, jako někdo jiný. Je to škoda, bylo by to mnohem snazší.

Jak funguje váš autorský tým?
Všichni, co Comeback dělají, mají rádi podobné věci, filmy a seriály. A naším přáním je, aby to bylo taky takové. A byli bychom rádi, aby se na něj dívali ti, kdo mají rádi stejné věci, jako my.

Sitcom je založen na dialozích postav. Ty postavy by měly vypadat realisticky, ale jejich reakce a dialogy musí být vyšinuté, jaksi popírající logiku. V jednotlivých situacích není důležitá smysluplnost, ale pointa. Když jsem viděl fotku Martina Dejdara s „máničkovskou“ parukou a knírem, začal jsem se trochu bát. Nebude humor Comebacku založený na tom, že Dejdarovi nasadili paruku, přilepili knír a teď se národe válej smíchy?
Ta otázka má dvě poloviny. Jak my to děláme a jak to vzniká. Pro vznik dialogů si představte místnost, kde je tři až šest mladých lidí – já jsem tam ve svých 36 letech nejstarší – kteří pijí redbuly, kafe, obávám se, že většina z nich také kouří, strašně se smějí a přeřvávají se s co nejvtipnější replikou. To, že na sitcomu jsou nejtěžší dialogy, je tradovaný omyl – stejně jako to, že v něm mají být „vtipy“. Stejně jako to, že situace nemají být smysluplné a logické. Sitcom je naopak na logice a smysluplnosti založen, protože řetězec událostí, který donutí postavy chovat se srandovně, musí být přirozený. Samozřejmě si můžete vypomoci tím, že jsou postavy stylizované a srandovnější, než bývá běžné, ale stejně se musí chovat srozumitelně a logicky. A na sitcomu je nejtěžší vytvořit situaci, v níž jim nezbyde, než chovat se vtipně. Ale to, co vy teď říkáte, je to, co já jsem si myslel před tím rokem, když jsem to začal dělat, že vlastně dialogy jsou nejtěžší. Dnes vím, že když si dobře vytvoříte situaci, máte scénář napsaný klidně za dva dny.

A Dejdar v paruce?
Ozzák je postava, kterou si všichni scénáristé při jejím vymýšlení oddaně zamilovali. Každý z nich chtěl být Ozzák, každý měl pro Ozzáka milión nápadů. Ozzák je podobný typ postavy jako Kramer v Seinfeldovi – nejvýraznější charakter, největší blázen, hodně netypická televizní postava. Před natáčením pilota jsme začínali s obsazováním a velmi, opravdu velmi dlouho jsme nikoho nemohli najít. Už jsem začínal mít dojem, že někoho tak výrazného mezi českými herci nenajdeme, bláhově jsem přemýšlel o obsazení opravdového rockera, ale pak najednou přišel Martin Dejdar a Ozzák byl před námi. Dokonce to bylo tak, že jsme Dejdara museli na Nově trochu prosazovat. Takže se rozhodně nedá říci, že by náš seriál vznikl na nápadu „Dejdar dostane paruku a bude to opravdová švanda“. Zajímavé bylo, že ho v masce testovací publikum nepoznával, mnohdy – tedy na dvou ze tří testování, což myslím mohu označit termínem „mnohdy“ – někdo řekl, že je škoda, že toho Ozzáka nehraje nějaký známý herec, protože by to asi bylo úspěšnější. Comeback vlastně vznikl pro úplně jiného herce, který měl hrát roli Tomáše.

Pro koho?
To vám neřeknu, aby to nevypadalo, že když jsme ho nevybrali, není dost dobrý. On je boží. A věřím, že to ví.

Specifikem sitcomů je gauč před televizí, kde se odehrává většina děje. Je tomu tak i u Comebacku?
Tady je potřeba celý ten žánr začít budovat od základů. Ohánět se třeba Červeným trpaslíkem a podobnými věcmi mě přijde scestné. Myslím si, že člověk by měl začít od kořene. Když někdo něco dělá soustavně více než šedesát let, tak je samozřejmé, že může přijít s tím, že chce dělat Přátele, a říct: „Hele, vyber mi ty nejlepší autory sitcomů, já si vyberu.“ Tahle šance u nás samozřejmě teď vůbec není. My věříme, že pokud to, co děláme, děláme dobře, tak potom ty lidi, co s námi teď dělají, si později někdo jiný vybere na nějaké jiné sitcomy a ti lidi tam přijdou už s nějakou zkušeností. Že by se ti lidi mohli rozšířit jako takový vir. Vy jste se ptal na gauč. My jsme říkali – to byla jedna z prvních věcí – že tam tu pohovku budeme mít, i když jsme trošku řešili, že některé předchozí sitcomy, hlavně Nováci, na to tak tlačili, že tam bude gauč, protože to je takový symbol. My jsme si z toho udělali legraci v prvním díle, kde tedy máme pohovku, ale ona není úplně typická. Ten první příběh je také o tom, jak se tam ta pohovka dostane. Trošku jsme v tomhle dál, a protože nemůžeme zapírat, že jsme už nějaké ty sitcomy viděli, musíme být aspoň trošku originální v tomhle tom. Je to takové, že když už máte herce na pohovce, tak lidi se na to dívají a říkají si: „Jó tak to je proto, že to je sitcom,“ což vy samozřejmě nechcete. My jsme chtěli, aby diváci viděli, že to, co naše postavy dělají je spíš taková přirozená a lidská činnost. Ale jasně, máme tam pohovku.

Úspěšnost sitcomu se měří na sezóny. V kolik řad Comebacku věříte?
Já soukromě nevím, jestli přežiju dalších osm dílů, které musíme do konce srpna dopsat. Vůbec nemám představu, jaký úspěch Comeback může mít. My jsme samozřejmě dělali nějaký projekce jak na začátku, kdy to ještě bylo nehotový, tak i těch dílů, které už jsou připravené do vysílání a tam jsou reakce dobrý. Jak od lidí z Novy, tak od nějakých kamarádů, našich vrstevníků, kteří, jak říkám, mají rádi to, co my, tzn. americký a britský komedie. Jejich reakcí bylo vždycky překvapení, že nevěřili, že to bude vypadat takhle. Na druhou stranu, já si úplně nemyslím, že skupina těch pravověrných přívrženců sitcomu je nějak silná, co se týče diváckého složení, takže jaký bude share opravdu nevím. Současná jistota je 24 dílů. Posledních osm dílů se bude točit od září do října. Tím oficiálně skončí první sezóna a zatím jsou zadavatelé spokojení s tím, co viděli. Takže je tu určitá pravděpodobnost, že ten seriál bude pokračovat dál, ale ta pravděpodobnost skončí ve chvíli, kdy Comeback nebude mít úspěch u diváků. Tohle je ale otázka pro Novu. Pro mě osobně je důležitá otázka vyhoření, protože když si člověk uvědomí, že za půl roku s partou kamarádů vymyslel 24 původních komedií, považuje to za nadlidský výkon. Myslím si, že jsem i trošku překročil míru, ve kterou jsem si věřil, že na to mám. Únava je na všech patrná. Ona Nova si také slibuje od Comebacku to, že získá sadu zkušeností s výrobou tohoto formátu. My jsme přišli na hodně věcí, ale rozhodně si nemyslím, že jsme přišli na všechno, na co jsme měli přijít. Tam těch limitů máme obrovský množství, a co objevovat máme ještě dalších deset let. Ale na druhou stranu je to tak, že Nova po Comebacku, bude jednoduše vědět víc o tom, jak sitcomy dělat jak organizačně a produkčně, tak kreativně. A bude mít mnohem větší výběr lidí, než když jsme začali. My jsme odstartovali tím workshopem, jak jsem zmiňoval, protože jsme nevěděli, na koho se obrátit. Tady nebylo to, zavolejte mi támhletoho, co psal támhleten sitcom.


Vladimír Železný svého času mluvil o seriálu MASH jako o „večerníčku pro dospělé“. Comeback je nasazen na čtvrtek 21:20. Máte podobné ambice? Comeback asi není úplně večerníček, protož MASH měl, zvlášť v těch pozdějších sériích, takovou tu všeobjímající laskavost a byl prodchnutý humanismem. To my tak úplně nejsme. Ne, že bychom byli takový antiseriál jako třeba Mladí v partě, to ne, ale MASH byl vtipný, ale zároveň přinášel takové uklidnění. Některé díly Comebacku jsou však natolik rychlé a nabité různými akcemi, že z něj mám spíše pocit takového adrenalinu. Já bych velmi rád někdy udělal MASH nebo něco podobného, ale to až budu starší, až budu takový měkčí.

Není ten vysílací čas trochu nevýhodou? Přece jenom, kdyby vás nasadili po 22:00, mohly se gagy pohybovat v poněkud odvázanější rovině.
Problém je v tom, že pokud děláte něco na po dvaadvacáté hodině, tak jsou ty vaše rozpočtové možnosti úplně jiné, než když děláte pro prime time. Já jsem určitě rád za prime time, protože je pro nás rozhodně lepší. Ale je to otázka, protože třeba jeden díl Comebacku se točí okolo porna. Tam je situace, kdy si jeden ten hrdina plete porno a Bergmana. Tak jsme to konzultovali s Novou a já jsem zjišťoval, zda by z toho nemohl být problém a kolega se ptal, jestli vidím potíž v tom Bergmanovi. Chci říct, že nejsme jako Tele tele, abychom šli do nějakých opravdu drsných věcí. Ale zase to není šestá odpoledne, takže trošku můžeme povolit. Na druhou stranu by ty sitcomy měly splňovat schopnost opakování. A když máte sitcom, který je založen na tom, že půjde po desáté, tak ho pak můžete opakovat jenom po desáté. A taky si myslím, že jsme více pro mladé a tím pádem je výhodnější tahle doba. To ghetto toho nočního vysílání by Comebacku určitě neprospělo.

Když se podívat na současný stav české televizní zábavy, vidíte nějakého konkurenta Comebacku? Jaký je obecně váš pocit, když rozhlédnete po humoru v českých televizích?
Já si myslím, že konkurence jsou sitcomy. Já teď, jak jsem ponořený do toho našeho projektu, tak jsem za tu dobu téměř neviděl televizi. Za tu dobu jsem viděl posledních deset minut nějakého dílu Ally McBealové, které mě strašně naštvaly, protože už to vůbec nebylo vtipný. A to je opravdu všechno. To pracovní vypětí je tak extrémní, že já nemám vůbec čas. Nechodím do kina, nemám čas se dívat, co se děje okolo v televizích. Upřímně řečeno, jestli jsou někde nějaké sitcomy, tak to fakt nevím, já jsem je neviděl. Určitě bude konkurence, určitě bude nějaký český pořad, který bude cílit na podobné publikum jako my a bude dobrý. Tedy já doufám, že budou nějaký dobré české, ale konkrétně opravdu nevím. Já jsem zalezlý v kanceláři a vymýšlím vtipy pro Ozzáka, takže nevím, co se děje.

Chystáte, připravujete nějaký další projekt?
Já jsem pro Novu původně měl sedět někde nahoře, jakoby nad nějakými projekty, které bych kontroloval, rozjížděl, a pak chválil tvůrce, jak to pěkně dělají. Comeback ten plán trošku změnil. Zjistil jsem, že když to neumím sám, tak to nemůžu kontrolovat, prostě nemůžu dělat nějakého šéfa a plkat nějaký rozumy. Ti lidé, pod něž spadám by byli radši, kdybych jim dal na výběr ze čtyřech projektů, které se tady někde urodily a oni by mohli plánovat a rozhodovat se. Což by to takhle v podstatě mělo vypadat. Takhle to dělají v USA, proto jsou tak dobří. Na každých deset sitcomů, které my známe, připadá sto zamítnutých. To ale také souvisí s tím, že u nás není rozvinutý soukromý producentský trh. Kdyby tady byly soukromý produkce, které by si dělaly každá svůj sitcom, pak by přišli do televize, řekly: „My děláme tohleto,“ a v televizi by řekli: „Jo, ale támhleti mají něco lepšího, tak přijďte příště ještě s něčím lepším,“ tak by to byl způsob, jak by ty televize mohly vyrábět kvalitnější program, protože by fungovaly jako filtry. V současnosti je to tak, že by těch připravovaných projektů mělo být víc. Nevím, jestli je budu dělat já, nebo někdo, s kým teď dělám, nebo budou dělány někde jinde nějakou jinou partou. Protože jsme na začátku, je velmi důležitá vysoká míra entuziasmu. Jednou to určitě půjde dělat jako takovou normální práci, kde si rozdělíte úkoly, a pak se rozejdete do domovů. Takže by se měly rozjíždět další projekty nezávisle na úspěchu či neúspěchu Comebacku. Sitcom je žánr, který se dělá všude, nebo ho chtějí všude dělat. Já si myslím, že to je jeden z optimálních televizních produktů, protože není náročný na výrobu, ale o to je náročnější na přípravu. Máte minimum možností, protože jste neustále zavření v jedné místnosti se stejnými postavami. Těžko se tam přivádí nová postava, nemůžete udělat díl, jak třeba s výletem do Tater – to jsou velmi silné limity pro scénáristy. Ale ten výsledek je potom… My používáme slovo „sitcomový“. Sitcomový je úplně odlišný od běžného, tam se opravdu musíte myslet jinak, než vás učí myslet filmy a televizní inscenace. To je úplně jiná práce. To je jako když někdo dělá stoly a někdo křesla – úplně jiná práce. Musíte myslet jinak. A myslím se, že slovo „sitcomový“ vyjadřuje ten správný způsob současného televizního myšlení, kdy se zabýváte jenom tím maličkým písečkem, který máte a chcete mít ten píseček, co nejdokonalejší a nemáte moc nástrojů. A to je možná jeden z důvodů, proč sitcomy tady zatím moc nejely. Protože to je druh práce, na který my tady nejsme zvyklý.

zdroj: http://www.radiotv.cz